Skomírání stravovacích rituálů nevyvolává jen nostalgické povzdechy pamětníků. Ve Velké Británii, kde fast food skoro vytěsnil ostatní formy stravování, se nápravu snaží zjednat samotný Tony Blair. Britského premiéra k tomu přiměl slavný ostrovní kuchař Jamie Oliver, jenž ve svém pořadu zhnuseně odkryl, co britští školáci v čase oběda polykají. Britům došlo, že školní kuchařky namísto aby vařily, už desítky let jen monotónně otevírají sáčky s těmi nejlevnějšími mraženými polotovary. Pravda o „krůtích copáncích“, které kromě masa velkého ptáka obsahují také spoustu vepřového tuku i kůže a nejrůznějších umělotin, pět milionů Jamieho diváků pěkně pobouřila. Kuchař sepsal petici „Feed me better“ (Krmte mě líp), kterou po čtyřech týdnech donesl premiérovi Blairovi s 270 000 podpisy, načež vláda spustila projekt na zlepšení stravy ve školních jídelnách v přepočtu za 12 miliard korun. Copánky jsou zakázané, zelenina a ovoce povinné.

Zdravější školní obědy jsou skvělá věc, ale skutečný nápor na tělo přichází večer. Tím, že lidé přicházejí domů každý v jinou dobu, děti ze školy a rodiče z práce, vzniká něco jako „domácí fast food“. Rodiče sahají po co nejjednodušších jídlech („vem si pizzu z mrazáku“) a děti si zvykly jíst před zapnutou obrazovkou („Nejlepší kombinace? Hranolky a Óčko!“). Všechna ta chlazená hotová jídla se svou netečností k času vzbuzují přinejmenším podezření na vysoký obsah konzervačních látek a dochucovadel. To, že čerstvé jídlo by bylo zdravější než zboží určené k dlouhodobému skladování, není žádný objev. „Jenže kdo by měl čas chodit na trh pro čerstvé věci, a z nich pak doma vyvářet?“ ptá se německý filozof Manuel Schneider. „Potravinářský průmysl, zněhož pocházejí tři čtvrtiny všech našich potravin, z nás břímě těchto neefektivností z velké části sejmul: od oškrabaných brambor ve fólii až po hotové jídlo o několika chodech, které je díky mikrovlnce připravené dřív, než by člověk stihl prostřít stůl (pročež od toho druhého raději rovnou upustí).“ Maximálně se tak ještě nakoupí suroviny - maso a zelenina -, ale jídlo se z nich vytváří s použitím hotové omáčky typu Uncle Ben’s.

Jídelní stoly zejí prázdnotou a na gaučích přibývá skvrn od kečupu. Žijeme v éře automatického konzumování, kdy se jídlo vkládá do úst, aniž na něj pohlédneme. Mnoho vědeckých studií z USA spojuje jídlo u televize se samovolným přejídáním. Po ztrátě smyslu pro obědy a večeře už nejíme v určitou dobu, ale vlastně kdykoliv - tu kus čokolády, potom zas jogurt nebo housku s karbanátkem. Americkým vědcům to připomnělo příjem potravy krav, takže hovoří o „nepřetržité pastvě“. Pro pasení jsou ideální fast foody (kdo by se přejídal obyčejným chlebem), které ovšem tělu dávají přemíru cukru, soli a tuku a jen minimum minerálních látek, vitamínů a bílkovin. A tak si zaděláváme na nadváhu, diabetes či infarkt. Děti nevyjímaje. Podle loňského celorepublikového průzkumu Fóra zdravé výživy a České kardiologické společnosti více než třetina školáků ráno nesnídá, přičemž polovina jich svačí sladkosti nebo bílé pečivo. Není divu, že hranici obezity překročilo více než 10 % dětí a 25 % jich trpí vysokým krevním tlakem.

Zodpovědného strávníka vychováte jedině u stolu. Tím, že se člověk stravuje v určitou dobu, kultivovaně a z talíře, jí s větší chutí a má lepší přehled o své porci, než když se krmí někde na ulici ze sáčku. Ne nadarmo začínala rodina po staletí jídlo společnou modlitbou „Pane Bože, požehnej nás i tyto dary, které z tvé štědré ruky požívati budem...“ Sejít se u večeře je ale dobré nejen kvůli zažívání. „Jídlo sbližuje lidi - proto je také populární obchodní schůzka spojená s obědem. Doma zase zvyšuje rodinnou pospolitost,“ říká psycholog Jan Kulhánek, jenž se na stránkách www.idealni.cz zaměřuje na stravování. V rodinách, v nichž jí každý zvlášť, zbývá méně času na to probrat důležité věci a narůstá pocit, že rodina nedrží pohromadě. „Když lidi cítí, že k sobě patří, mají větší tendenci hledat řešení výhodné pro rodinu, a ne jen pro sebe,“ dodává Kulhánek.

Aby ale stolování probíhalo, jak má, je potřeba chránit příjemnou atmosféru. Jídlo má přinášet požitek, u stolu by tedy měla být zapovězena palčivá témata jako dohadování se o daních a terorizování dítěte otázkami typu „co bylo ve škole?“. Ne nadarmo chodí na fast food hlavně teenageři - dost z nich se k řetězovým bufetům uchyluje možná právě na útěku před domácími výslechy. Na ty je čas jindy a také jinde - jídelní stůl patří jen jídlu a požitku z něj. Mnoho lidí dnes už neví, jak chutná oběd. Prý nemají čas. Vynechané nebo ošizené jídlo v polovině dne se však s touhou po větším výkonu bolestivě míjí. „Venku si odpočinete a zregenerujete se, oběd i cesta na něj je psychohygienická pauza, po níž jste výkonnější,“ vysvětluje Jan Kulhánek, proč místo oběda nesežvýkat rohlík. „Když máte hlad, čelíte únavě, jste podráždění a méně se soustředíte. Hlad strhává pozornost jinam.“ A že na oběd není kdy? „To byste mohli nakonec říct, že vás zdržuje i spánek, který zabere dobrých osm hodin.“ Pracovníci, kteří přes den nejedí, bývají permanentně nespokojení. Ne se sebou, nýbrž kvůli neodbytnému pocitu, že je někdo využívá a málo oceňuje, a to i přesto, že mají třeba vysoké platy. „Berte jídlo jako dobíjení baterek, jímž dodáte tělu - a mozek je také tělo - vše, co potřebuje k pořádnému fungování. A hlavně s ním počítejte předem,“ radí Jan Kulhánek.